Závěrečné zhodnocení
Původně jsem měl v úmyslu se ve stručnosti ohlédnout za uplynulými dvěma lety na páteční rozlučce. Nakonec jsem se k tomu nějak nedostal, a tak, aby byla moje práce kompletní, považuji za nutné zhodnotit minulé sezony (poněkud rozsáhleji) alespoň zde.
Já sám jsem za dva roky prošel v přístupu k věci nepochybným vývojem, který doufám směřoval k lepšímu, a který doufám bude pokračovat i nadále. Snažil jsem se v tréninku maximální možnou měrou rozvíjet individuální schopnosti každého z kluků - což si myslím, že je v každé věkové kategorii správná myšlenka (ikdyž samozřejmě nechci tvrdit, že ta nejsprávnější, protože je naprosto jisté, že ještě mnoho faktů je mi skryto). Jde potom o formu tohoto rozvoje - když postavíte kluky naproti sobě a řeknete jim, ať si nahrávají placírkou, jistě to je také určitý způsob rozvoje individuálních dovedností - konkrétně přihrávky. Ono ve výsledku se najde jen málokterý přístup, který je pro rozvoj dětí vyloženě škodlivý - ve srovnání s možnostmi, které dítěti hrozí, není-li vedeno k aktivnímu stylu života. Je však pěkné se taky zamyslet nad tím, zda je aplikovaný způsob výuky tím nejefektivnějším možným. Přeci jen - máme na této úrovni jen velmi omezené tréninkové možnosti. Konkrétně zhruba 3 hodiny týdně, což vskutku není mnoho. Já jsem se, v souladu s tímto poznáním, snažil jít o kousek dál a zařazovat do tréninku i taková cvičení, ve kterých není předem nalajnovaný "správný postup," a ve kterých kluci musí zapojit vlastní úsudek, rozhodování, představivost, vnímání a aktivitu. Samozřejmě, taková cvičení nelze praktikovat 100% tréninkového času, ale dospěl jsem k přesvědčení, že by měla být zastoupena v maximální možné míře. Je pravdou, že k tomuto přístupu jsem se postupně vnitřně propracovával a velkou váhu jsem mu začal přikládat až v průběhu posledního půlroku. Velkou brzdou je totiž počáteční poznání, že cvičení, ve kterých se dá klukům volnost řešení, se v první fázi změní v chaos a jsou úplně k ničemu. To (vzhledem k již zmiňovaným omezeným časovým možnostem) od další aplikace tohoto přístupu spolehlivě odradí. Po pár měsících boje a přemýšlení jsem však došel k názoru, že v tomto směru není správné ustoupit. Bude to sice trvat dlouho, zanedbá se tím mnoho dalších dovedností, které by se mohly v daném čase rozvíjet...ale zkrátka je to nutné. Proč? Je třeba alespoň částečně nahradit roli základní školy, která ve svých (z mého pohledu nejdůležitějších) úkolech selhává. Konkrétně mám na mysli toto: kluci nejsou schopni samostatně přemýšlet a vyhodnocovat situace - dokonce mnohokrát ani nevědí, že samostatně přemýšlet vůbec dokáží, a že tuhle skvělou lidskou vlastnost lze nějakým způsobem využít. Nejsou zvyklí přemýšlet, chybí schopnost využít nejzákladnějších logických úvah. Příkladem budiž Havran a jeho řešení vzorové úlohy na schůzi kdysi v zimě: není až taková tragédie, že kluk nevypočítá, kolik dnů trvá fotbalový zápas (ikdyž by to měl podle mého názoru v 8. třídě hravě zvládnout). Tragédie ale je, když vypočítá, že fotbalový zápas trvá 7 dní a na této odpovědi mu nepřijde nic divného. Tohle ale bohužel není problém jednoho člověka, jedné třídy a jedné školy - je to problém, který se v mém týmu týkal snad všech s jednou výjimkou. Považuji proto za mnohem důležitější alespoň trochu kluky nasměrovat na tuto cestu a otevřít jim obzory, než je naučit 140 různých druhů zpracování. Bohužel, toto poznání myslím spíše jako kritickou sebereflexi, protože jsem si vědom toho, že na tomto poli jsem toho zdaleka nevykonal tolik, kolik bylo třeba a kolik bylo v mých silách. Po většinu času jsem tento problém ignoroval a odsouval na vedlejší kolej (z výše zmíněných důvodů), nebo mu nevěnoval tolik času, kolik by si zasloužil (právě ve prospěch 140 druhů zpracování). Je pro mě tedy velkým poznáním této sezony, že na prvním místě bych se měl věnovat rozvoji mentálnímu (pokud není ve jmenovaných oblastech na dostatečné úrovni), čímž mohu výrazně urychlit rozvoj fotbalový.
I přesto, že ne všechno bylo vždy stoprocentní a omezený tréninkový počet (prakticky jen 9 vlastních hráčů, kteří ještě ne vždy dorazili) také možnosti výrazně zužoval, myslím, že naše práce zanechávala výsledky. V první řadě musím zmínit, že kluci ročníku 2000 (až na Havrana), byli zpočátku z mého pohledu na naprosto žalostné fotbalové úrovni bez základních návyků a schopností (z velké části proto, že celou dobu byli vedeni ke stylu "když máš míč, kopni ho dopředu na Lukyho, ten uteče a dá gól...hlavně nic nevymýšlej a neztrať balon!" To samozřejmě jejich fotablový rozvoj otupilo a kluci nejenže měli technické dovednosti na slabé úrovni - oni se i to málo, co uměli, báli použít). To se postupem času dařilo vyrovnávat - kluci se učili novým technickým věcem, základním návykům a herní zodpovědnosti (bohužel, tu lidskou se vybudovat nepodařilo, ale o tom až dále). Hlavně jsme se je ale snažili vést k tomu, aby se nebáli hrát fotbal a aby pro ně byla hra radostí, nikoli stresem. Tak se také stalo, že se Víťa, Tom, Škraby, Havran i Petr ještě půl roku před svým odchodem do dorostenecké kategorie plnohodnotně do zápasů dorostu zapojili (ikdyž zejména vinou personálních problémů dorostu) a rozhodně se neztratili. Konfrontace s fyzicky vyspělejšími soupeři kluky zase posunula o kus dál a pomohla jim ve fotbalovém vývoji. O jejich budoucnost v dorostu tak nemám vůbec obavy a se zájmem budu sledovat, jak se jim bude dařit. Další velkou poctou pro nás trenéry je, že je o naše kluky zájem v kvalitnějších klubech v okolí - Messi s Kalfou tak odešli do Neratovic, Havran si tam zkusil půl roku na střídavý start. Stejně tak o Toma je zájem do kategorie dorostu. Něma si zase zkusil zimu v ligové Admiře Praha a celou sezonu v Roudnici. Tento problém má bohužel dvě strany - já budu jen rád, pokud se kluci posunou fotbalově dál (do lepšího klubu), zároveň to ale znamená, že je potřeba jejich místo doplnit. To se hrubě nepodařilo (jako manažer jsem se neosvědčil) a kluci z Lužce či Beřkovic u nás zkrátka hrát nechtěli. Faktem je, že jsme jim pořádně ani neměli co nabídnout...
No a tak se stalo, že jsme celou sezonu odehráli v opravdu minimálním počtu, který byl často ještě snižován naprosto zbytečnými a hlavně vesměs neomluvenými absencemi (Havranova škola, Petrovy a Půďovy výmluvy, Markovo a Škrabyho mnohdy vůbec nic, Švecínovy nemoci). Z celého týmu jsem se tak mohl stoprocentně spolehnout jen na tři hráče, kterými byli Víťa, Tom a Kosák. To mě moc mrzí a velmi to naši společnou práci narušovalo a znehodnocovalo. Nebýt kluků z Cítova, kterým moc děkuju, vůbec bychom nebyli schopni sezonu odehrát. Normálně se mluví o posilách, v našem případě však šlo o výpomoc. Kluci nám ve všech zápasech moc pomohli, ale tím, že s námi netrénovali, trpěly tréninky i zápasové týmové výkony. Dále bylo třeba tým prakticky v každém zápase doplňovat o kluky z mladších žáků a zde se projevil obdobný problém - pokaždé za nás šel hrát někdo jiný a objevil se na jiné pozici. Pro kluky to ale určitě mělo obdobný pozitivní přínos, jako pro ty naše hrající za dorost. Zkrátka to bylo jedno velké lepení (zejména jaro 2015) a pro mě žádná velká radost z práce. Odpovídaly tomu i výsledky a předvedená hra a jednou jsme si dokonce ustřihli kolosální ostudu, když jsme k zápasu odjeli pouze v 10 lidech. Individuální výkony ale i přesto šly nahoru a největší pokrok zaznamenali určitě Víťa s Tomem. Kosák se Škrabym mají zase dle mého největší nevyužitý potenciál, ale také jsem s nimi byl spokojen. Havranovy výkony trpěly dlouhým výpadkem v zimě, ale jinak hrál to, na co jsme od něj byli vždy zvyklí. Zklamáním pro mě byly jak výkony, tak i přístup Petra, Půdi a Marka. Samostatnou kapitolou, ke které cítím potřebu se vyjádřit, je Švecíno: hned ze začátku jsem udělal chybu, když jsem slíbil, že si u mě v týmu zahraje každý. Tento přístup jsem už také přehodnotil - jsou zkrátka situace, kdy to není prospěšné pro nikoho. I. A třída byla výrazně nad úrovní tohoto hráče a popravdě si nedovedu představit, že by se dostal do kádru kteréhokoli jiného týmu v soutěži. Ani při trénincích jsem si nebyl jist, zda je pro něj fotbal to pravé vyžití. Každopádně jsem ale rád, že i přes veškeré problémy, které to přinášelo, se podařilo udržet jednoho člověka dva roky u sportu. Celkově jsme se s početnými, sehranými a fyzicky vyspělými týmy Bakova nebo Mělníka mohli rovnat jen těžko.
Doufám, že se mi na každém z kluků podařilo zanechat alespoň malou pozitivní stopu a že je fotbal bavil. Doufám, že budou pokračovat ve vývoji (a to zejména lidském) a stanou se z nich slušní lidé, kteří mají rádi sport. Větší cíl si nedávám. Mě to (i přes okamžiky, kdy jsem byl fakt naštvaný) bavilo a hodně dobrého dalo. Děkuju všem, kteří mi pomáhali - zejména Jirkovi Bláhovi, Liborovi Zůzovi, Vaškovi Čížkovi, Romanu Ederovi a i všem dalším rodičům, kteří podporují své děti k životu strávenému na hřišti namísto zabíjení příšer u počítače.
Sportu zdar!
Karel Vlasák