Zimní soustředění Desná 2015
Opět po roce jsme se vrátili na místo činu, kde jsme loni začali (doufejme) tradici soustředění pšoveckých týmů. Naším útočištěm se na 3 dny stal pension Nuselská, kde jsme nalezli odpovídající pohodlí. Ani na jídlo si (pro mě až neuvěřitelně) nikdo nestěžoval! A přestože hledání správného objektu byl při příjezdu trochu oříšek, ve čtvrtek po sedmé hodině už byl celý 12 členný tým i se 3 trenéry na místě a dřina mohla začít!
Času nebylo nazbyt, a tak jsme začali hned ve čtvrtek po večeři seznamovacím výběhem. Trasa měřila 2,8 kilometru a hlavním cílem bylo zdolání 365 Mariánských schodů. To se nám povedlo, ačkoli schody byly schovány pod zhruba 20 centimetry sněhu, a tak jsme vlastně ani nevěděli, že je zdoláváme. Sníh byl také v tuhle chvíli nepřítelem, do strmého kopce to byl spíš výšlap, než výběh, ale všichni to zvládli a užili si pak běh z kopečka zpět na chatu. Víc jsme toho první den nestihli, a tak se po návratu na chatu rozpoutal očekávaný bordel.
Už druhý den jsme se vrhli do tréninku naplno: v 8:00 rozcvička následovaná snídaní a od 9:30 už nás čekala na dvě hodiny umělka v Desné (přesněji její polovina, která byla pro naší nepočetnou skupinu plně dostačující). Na programu bylo trochu toho skákání a běhání, v další části jsme se zaměřili na hledání volných prostor a převzetí míče a trénink jsme zakončili fotbálekem. Rychle zpět na chatu, kde jsme k obědu dostali vývar a sekanou s bramborovou kaší. Následovala hodinka "klidu" a šup zpět do sportovního. Časový plán byl neoblomný, a tak jsme už ve 14 hodin byli opět venku a běhali jednu sérii kopečků za druhou. Nepočítal jsem to, ale bylo jich hodně. Ve sněhu kluci dostali zabrat. Po hodině jsme usoudili, že mají dost, a tak následoval přesun zpět na chatu, převlečení do suchého a 30 minut posilování v poměrně stísněných prostorách místní "tělocvičny". Nakonec jsme se tam vměstnali a kluci zjistili, že mají i svaly, o kterých doteď neměli ani tušení. Slovo odpočinek jsme v pátek neznali - po posilování času opravdu moc nebylo a už jsme vyráželi do Tanvaldu, kde jsme měli od 16:30 do 18:00 zamluvenou halu. Tam jsme se věnovali individuální práci s míčem, soubojům 1 na 1 a trochu i zakončení. Vše jsme zvládli a zasloužili si tak večeři, která nám opět všem chutnala (už ani nevím, co jsme dostali...špagety? Nebo ty byly až v sobotu k obědu? No radši se nebudu pouštět do spekulací a nechci vidět svoji paměť za dalších 20 let). Po večeři pak následovala poslední (už pátá!) fáze tréninku, totiž orientační běh. Na 2,2 km dlouhém okruhu jsme poschovávali rozlišováky a jejich pozici vyznačili na mapách. Kluci se rozdělili do dvou skupin s jasným cílem - přinést všechny dresy zpět dřív, než soupeř. Tým ve složení Víťa, Petr, Libka, Honzík, Dan a Marcel se zorientoval velmi rychle a za 25 minut byl (podle očekávání) zpět s výhrou v kapse. To druhá šestice (Tom, Škraby, Havran, Půďa, Kosák a Kubík) zřejmě držela mapu obráceně, hledání jí zabralo zhruba hodinku a ještě toho naběhala dvakrát tolik. Šestá fáze už se nekonala a trenérský štáb s napětím očekával, jak nabitý program zapůsobí na únavu mužstva. O půl dvanácté, když už nebyl z pokojů slyšet ani hlásek, jsme mohli otvírat šampáňo - přeci jen se nám tu zvěř podařilo utahat. :)
Do sobotní dřiny už jsme nastoupili pouze v 11 - v průběhu noci onemocněl Víťa. Ráno na hřišti jsme nejprve pilovali ovládání balonu, poté jsme si zahráli 4 na 2 a zastříleli a na závěr klasický fotbálek. Odpoledne nás čekal vrchol celého soustředění (obrazně i doslovně) - 3200 horizontálních a 240 vertikálních metrů vzdálený Tanvaldský Špičák. Na zteč jsme se vydali už jen v deseti, jelikož zalehnul i Havran a doběhli jsme v devíti, jelikož kopec byl nad Marcelovy síly. Oceňuji ale snahu! Na vršku jsme si dali čaj a fandili českým biatlonistům v jejich závodě, pořídili jsme nezbytnou vrcholovou fotku a vydali se na sestup zpět do základního tábora. Cestu dolů po ledovatých cestách si všichni užili a naštěstí jsme ji přežili bez zlomenin a naraženin. Večer nás čekala ještě hala, ale to už byl spíš boj s vůlí, než fotbal. Zahráli jsme si pár her, zastříleli a pak už to byla spíš taková volná zábava - polehávání, postávání, kopání... A po návratu bylo ticho ještě dříve, než předešlý večer. :)
V neděli ráno nás čekala poslední dvouhodinovka na hřišti, do které vyrazilo 10 už pořádně vysílených bojovníků. Trénink už byl lehčí - zastříleli jsme si a zahráli. Bohužel, spravedlnost asi nebyla zrovna doma, a tak můj (po celý zápas jasně lepší) tým prohrál 6:5. :( A to bylo vše, sbalit a hurá zpět do pohodlí domovů (a do školy)!
Celou akci hodnotím kladně, bavilo mě to. Kluci se vesměs snažili a nedělali kraviny. Klasika co mě dokáže vytočit: nedokážeme minutu poslouchat, potom se vše vysvětluje pětkrát a zdržujeme se. Ale to se postupně zlepšuje. Jinak s přístupem veliká spokojenost - větší šli příkladem (zejména Škraby, Tom a Víťa) a menší se snažili ze všech sil vyrovnat se jim. To se dařilo a například Špičák zdolali jako první Kosák s Půďou. Ale i ve všech ostatních cvičeních se kluci nenechali zahanbit a vyrovnali se svým starším kolegům (zejména oceňuju Kubíka - škoda, že jsem zapomněl udělat jeho společnou fotku s dvojnásobným Škrabym..). Působili jsme jako tým a až na jednu výjimku, kterou jsme si už vyříkali, nebyl žádný problém. Doufám, že se podařilo zase o kousek utužit naší fotbalovou partu a že tahle akce bude mít pozitivní vliv na zbytek sezony i na další roky. Mrzí mě nízká účast, ale i kdyby měl být jediný člověk, kterého soustředění bavilo, tak bych jel znova.
Těším se na další podobné akce a chci poděkovat všem, kteří se podíleli na odvozu, tréninku a organizaci (zejména našemu silnému realizačnímu týmu Liborovi Zůzovi s Jirkou Bláhou) a taky klubu a městu Mělník, kteří nám finančně přispěli.